Kdy…? Uzdravování není sprint!

Publikováno: Autor: — Zanechte komentář

…článek o cestě ke změnám a fyziologicky skvělé kondici.
Aktualizováno 4. 5. 2023

Co se mimo jiné dozvíte:
* Proč se lidé nezlepšují? Čím je ovlivněno „kdy“?
* 1) Trochu jiná výchozí pozice a mix faktorů
* 2) Jak moc se chceme uzdravit/změnit; priority
* 3) Děláme pro sebe to skutečně vhodné?
* 4) Uzdravování není sprint
* První odvážný krok vpřed
* Může znamenat zhoršení (čehokoli) počátek uzdravování?
+ kdy zhoršení není uzdravováním?
* Proč je těžké dělat změny
* Čím dříve, tím lépe
* Osobní zakončení
* Kde lze začít a/nebo pokračovat

Kdy se uzdravím? Kdy zhubnu/přiberu? Kdy se mi zlepší ten a onen problém, když teď zaujmu náležitá opatření? Kdy…?

S těmito otázkami se nesetkávám často, ale přímo pořád. Nedá se na ně přesně odpovědět, pokud očekáváte nějaký konkrétní časový údaj 🙂 Dokonce i pokud bych znala všechny detaily o vaší současné zdravotní situaci, vaše cíle i vaši minulost. Proč? Vstupuje sem několik proměnných, na kterých si zároveň můžeme uvědomit mnoho důležitých věcí.

Před tím, než si podrobněji vysvětlíme, co ovlivňuje „kdy se uzdravím/zlepším“, je vhodné zodpovědět otázku: Proč se lidé nezlepšují? Pokud se lidé, kteří již narazili na pro-metabolický přístup ke zdraví, nezlepšují nebo se jim stále nepodařilo odstranit zdravotní obtíže, tak to má tyto důvody:

  • 1) Nedělají důsledně pro-metabolický přístup ke zdraví a to, co k němu patří v rámci stravy a celého životního stylu. Někde jim něco uniká a je stále co vylepšovat. Nedělají tedy to, co by měli a co metabolismus podporuje z hlediska lidské fyziologie a naopak se nevyhýbají důsledně tomu, co škodí a metabolismus podrývá. O tom všem se bavíme zde na stránkách, na FB a najdete to uceleně a krok za krokem také v e-booku.
    Nic lepšího, co vede ke zdraví (a mělo by být považováno jako to skutečně normální), ještě nikdo nevymyslel. Protože to vychází z lidské fyziologie – z toho, jak na základě nezávislé vědy a skutečnosti funguje metabolismus a z toho, co potřebujeme už od buněčné úrovně pro dostatečnou produkci buněčné ATP (energie), pro hormonální rovnováhu a snížení stresových činitelů.
    Mnozí si také neustále zvyšují stresové hormony a dávají se do napětí kvůli svým příbuzným a známým, kteří zcela nefyziologicky a stále nepoučitelně likvidují sebe, ale i svoje okolí (např. zvířata). Pokud se nechcete utrápit kvůli druhým, kteří si vybrali zde jen škodit, tak je musíte pustit.
  • 2) A/nebo to nedělají fyziologicky správně dostatečně dlouho. Cesta k vynikající kondici a efektivnímu metabolismu může trvat od od doby, co se vydáme správným směrem, měsíce až několik (4-5) let. Záleží na úrovni poškození a degenerace, ale funguje to (pokud nespadáme do bodu 1). Několik měsíců až 4 roky je vlastně skvělé číslo, protože naprostá většina z nás si škodila celá desetiletí a to od dětství (a to přímo od prenatálního stádia kvůli stravě/životnímu stylu naší matky). Chce to trpělivost, vytrvalost a nepochybovat o úspěchu!
    Sama jsem si to zkusila na vlastní kůži. Trvalo to celkem 5 let od momentu vystoupení z nemocnického systému, ale z toho „jen“ 2 roky důsledný pro-metabolický přístup až k (pro mně) optimálnímu stavu. To je docela rychlé na to, že hlouběji se již jít asi nedá z 34 kg a situace, kdy v těle nefunguje téměř nic a to po mnoho let. Kus svojí cesty jsem shrnula zde. Je vhodné doplnit, že jsem největší část cesty zvládla s pro-metabolickým „základem“ bez jakýchkoli suplementů/léčivých látek („nadstavbou“). Na začátku jsem totiž neznala tu hrstku skutečně léčivých, podpůrných a neškodlivých látek, o kterých se tady bavíme nebo je doporučuji klientům společně se „základem“.
  • 3) Ještě je zde jedna zvláštní kategorie. Tito lidé splňují první bod (narazili na pro-metabolický přístup a poměrně obstojně ho praktikují) a splňují i druhý bod – tedy praktikují ho sice ne léta, ale už dost dlouho na to, aby se přiblížili kondici, v jaké údajně chtějí být a viděli větší pozitivní změny. Oni je však nevidí. Proč? Nechtějí být opravdu v plné kondici, bojí se toho stavu. Nemají pevnou vizi „já jsem zdravý, v kondici a to vypadá tak či onak, žiju tak či onak, můžu dělat to či ono, cítím se skvěle…“. Pojí se s tím nové zážitky, zkušenosti, možná povinnosti, až tohoto stavu dosáhnou. Navíc jim může určité výhody přinášet pozice role oběti a sebelítosti (třeba i podvědomé): „jsem slabý a jsem oběť; nemůžu za to; nemůžu se zotavit; beru dávky a rodina se o mě stará; nemusím do práce; nemusím budovat vztahy; můžu si stále ublíženě stěžovat a tím trávit část dne…“. Když budou zdraví, je to problém! O tento „status“, na který si zvykli, přijdou.
    Těchto lidí je ale menšina z menšiny. Stále je většina těch, kteří zdraví nejsou, protože nedělají to, co by mohli a měli a nebo to nedělají dostatečně dlouho.

Proč potom lidé nedělají to, co by měli, i když už na správné informace narazí (tedy bod 1)? Trpěli zatím ještě málo. Mírou toho, jak moc chceme věci měnit a jak rychle pak tedy vidíme i výsledek, je zpravidla hloubka našeho utrpení. Tu má každý individuální. Někdo pověstné dno dokonce nemá a radši zemře nebo setrvává v neoptimálním stavu a stále si nechce připustit, proč se nezlepšuje a proč není ve stavu, který se dá považovat za efektivní metabolismus a hormonální rovnováhu.

Co hlouběji ovlivňuje to, kdy přesně se uzdravíme nebo výrazně zlepšíme?

1) Trochu jiná výchozí pozice a mix faktorů

Proces uzdravování, snaha o zlepšení nebo dosažení jakýchkoli zdravotních cílů je individuální. Každý máme trochu jinou výchozí pozici (životní a zdravotní situaci), a tak procesy v našem těle fungují svým vlastním tempem. Tudíž vlastně není s čím a kým porovnávat a na otázku „kdy?“ přesně odpovědět.

Navíc nezáleží jen na naší současné výchozí pozici, ale také na mixu faktorů/stresorů, které nás utvářely, podrývaly náš metabolismus, do současnosti nás dovedly a s jakými jsme se od narození setkali. Velký vliv na nás má také to, jak jsme se s nimi vyrovnávali a jakými (vhodnými či nevhodnými) způsoby jsme je řešili a zda nás to ještě více poškodilo.
Což je také u každého trochu odlišné a ovlivňuje to, jak rychle bude postupovat uzdravování.

Zmíněný mix nevhodných faktorů tvoří fyzické stresory a psychické stresory, možná také naše jisté charakterové vlastnosti a vrozené inklinace (které jsou však zpravidla velmi zkreslené a utvořené právě nevhodnými fyzickými faktory, případně naučenými myšlenkovými vzorci). Kompletní výčet fyzických i psychických stresorů naleznete např. v článku Přát si zdraví nestačí nebo v e-booku Pro-metabolický receptář a průvodce ke zdraví dle lidské fyziologie.

Tyto stresory jsou při dlouhodobém působení skutečnou příčinou veškerých nemocí a obtíží, protože dostanou náš organismus dlouhodobě do setrvání ve stresovém, sebezáchovném systému boje o přežití (režimu „fight or flight“, boj nebo útěk), kdy tělo produkuje chronicky zvýšené stresové hormony a prozánětlivé činitele (kortizol, adrenalin, noradrenalin, serotonin, estrogen, histamin) na úkor ostatních hormonů (T3, progesteron, testosteron) a tělesných funkcí. Zpomaluje se metabolismus (a tedy činnost štítné žlázy), veškerá energie je soustředěna na stav přežití (boj nebo útěk) a dochází k utlumení pro tu chvíli „luxusních“ funkcí (trávení, imunita, reprodukční funkce, optimální činnost mozku, krevní oběh…). Není prostor pro obnovu buněk a dostatečnou produkci buněčné energie/ATP. Vznikají zdravotní obtíže, postupně se rozvíjí nemoc.

2) Jak moc se chceme uzdravit/změnit; priority

Roli hraje také to, jak moc to s uzdravováním a zlepšováním své situace myslíme vážně. Zda je to opravdu naší prioritou. Většina lidí na racionální úrovni odkývá, že ano, je to přeci jejich priorita, chceme být zdraví! Ale hluboko uvnitř to tak často (zatím) není… Nejsou sami pro sebe prioritou, pořád před sebe dávají něco jiného, co přeci „nepočká“. Přitom to, co „nepočká“ jsou většinou zrovna ty okolnosti, které skutečnému zlepšení a posunu stojí v cestě.

Někteří se potom nechtějí ani uzdravit, protože setrvávání v nemoci může přinášet jisté výhody (např. politování druhých a pozornost od okolí, které se nám třeba už v dětství nedostávalo; emoční podporu, finanční podporu a výhody, setrvávání ve starých, i když neprospěšných návycích – protože změna zpočátku nebývá pohodlná atd.). Role „oběti“, ač to opět racionálně popřeme a toto slovo nemáme rádi, může být v jistých ohledech výhodná nebo pohodlná. Určitá skupina lidí se potom dokonce k roli oběti hlásí a vyžívá se v ní. Z této pozice však cesta ke zdraví nevede. Musíme totiž pochopit, že jsme „tvůrci„ – svůj život a zdraví máme vždy a jen ve vlastních rukách. Dobré je také mít před sebou jasnou vizi, jak vypadá stav, kdy jsme zdraví, jak se cítíme, jak vypadáme, co můžeme dělat, co prožíváme, jak se z toho můžeme radovat…a nepochybovat o tom, že to mu tak není a nebude. Pokud děláme fyziologicky to, co máme, tak není důvod pochybovat o neúspěchu.

3) Děláme pro sebe to skutečně vhodné?

Záleží potom také na tom, jak MOC vhodná opatření dodržujeme a zda vůbec jsou skutečně vhodná – představa o „vhodnosti“ nebo „zdravosti“ je u většiny lidí stále chybná a liší se od pro-metabolického přístupu ke zdraví. Nebo také záleží na tom, zda bychom pro sebe náhodou nemohli dělat víc při podchycení fyzických i psychických stresorů, zda před okolím a sebou samými nehledáme výmluvy, když by to šlo lépe a důsledněji (opět jsme u priorit). Každý uvnitř sebe ví, jak na tom je.

Někteří lidé si také představují, že když se jim podaří díky změnám ve svém životním stylu uzdravit nebo zlepšit obtíže, tak že tyto změny byly jen na tu chvíli. Když dosáhnou zlepšení, tak přejdou zase k nevhodným návykům (jaké má většinová společnost). Přitom jsou ale ty změny to skutečně „normální“, tedy jak by to přirozeně mělo být. Není to za trest, není to ani žádný „režim“ nebo krátkodobá „dieta“; měli bychom se takto přirozeně udržovat jako trvalou součást života. Nutno podotknout, že málokdo, kdo začne s pro-metabolickým (fyziologicky vhodným) přístupem ke zdraví, ho potom opouští. Nemá důvod vracet se k horšímu. K tomuto se hodí článek Pro-metabolická strava: je omezující? 

4) Uzdravování není sprint

Uzdravování a cesta za lepší kondicí není sprint, ale ani pomalejší závod. Je to celoživotní cesta, která se pořád nějak vyvíjí. V těle se totiž doslova každým okamžikem každá buňka mění s tím, jak reaguje na podněty zvenčí i zevnitř. Tyto podněty přicházejí neustále, a tak se mění i tělesná biochemie, veškeré tělesné procesy.
I z tohoto důvodu jsou potom krevní testy a mnohá vyšetření nic nevypovídající – o testování, vyšetření a „normách“ nejen z tohoto úhlu pohledu najdete více uprostřed tohoto článku.

Lidé si také někdy představují, že směřují do jakési cílové zdravotní destinace, ve které už bude navždy vše v pořádku a stabilní, když do ní dojdou. Jistě, měli bychom s časovým odstupem sledovat postupný vývoj k lepšímu. Jenže lidský metabolismus nefunguje jako automatický stroj. Některé faktory, které máme ve svých rukách, nám někdy mohou uniknout z různých důvodů…a pak tedy se náš stav může trochu změnit a posunout k horšímu, než začneme dělat vše tak, jak bychom pro podporu naší fyziologie měli. Některé faktory navíc v rukách nemáme a také nás ovlivňují (např. zima je pro tělo stresující období oproti létu a mnohdy dochází k přirozenému zhoršení stavu. O to více musíme metabolismus v zimě podporovat, např. více jíst – zejména vhodné zdroje sacharidů/cukrů atd.).

Cesta za zdravím má navíc vždy svůj význam – každý bod na ní je pro nás zkušenost, bez které by nemohla vzniknout nová zkušenost. Neměli bychom ji a jednotlivé kroky na ní hodnotit jako doposud „špatné“ nebo „dobré“. Prostě byly takové. Jen jen na nás, co s nimi v současnosti uděláme: zda se poučíme, zda něco změníme nebo zda v tom vytrváme, pokud to jdou už kroky funkční a prospěšné. Na našem přítomném jednání nejvíce záleží, protože to rozhodne o tom, co se bude dít dál. Vždycky je naděje na zlepšení situace a uzdravení vč. těch „nejhorších“ a tzv. „nevyléčitelných“ obtíží, dokud ještě tedy dýcháme.

Je důležité si uvědomit, že jakékoli zdravotní problémy jsme si nevytvořili ze dne na den. Cestu k  nim jsme šli často celá desetiletí a to zpravidla od našeho raného dětství a dokonce už od prenatálního stádia vývoje (nevhodného životního stylu našich rodičů). Je to výsledek působení oněch nevhodných faktorů, které zabraňují produkci buněčné energie, tlumí metabolismus a zapříčiňují degeneraci a stárnutí.
Nemůžeme tedy očekávat zlepšení nebo dokonce úplně uzdravení za pár dnů ale ani mnohdy týdnů nebo měsíců. Je to podobné, jako kdybychom se domnívali, že si vybudujeme viditelnou svalovou hmotu po týdnu, co jsme začali posilovat a adekvátně tomu jíst.

Jak již bylo zmíněno, na cestě za zdravím a kondicí můžeme zažít kroky vzad nebo námi vnímané zhoršení. Někdy to ale nemusí být nutně zhoršení v negativním slova smyslu. A i kdyby, tak někdy je pár kroků vzad nutných, abychom se mohli právě posunout zase vpřed, situaci přehodnotit, něco upravit (pokud nám unikl některý z faktorů, který ve svých rukách přitom máme).
Někdy je ale právě díky změnám všech procesů v těle přirozené, že se jakýkoli stav zhorší tím, jak se to, na co je organismus doposud navyklý, mění. Změna k lepšímu dokonce nemusí být zprvu příjemná. K přesnému mechanismu, který stojí za „zhoršením“, se ještě vrátím o pár řádků dále. Proto se nenechme hned odradit. Trpělivost a jistá dávka pokory se může vyplatit.

První odvážný krok vpřed

Na novou cestu je však důležité vůbec vykročit,  udělat první krok. Potom postupně vrstvit kroky další, sledovat změny a podle nich se dále zařizovat. Měli bychom se připravit na připuštění změny a zpravidla tomu obětovat některá doposud naučené vzorce a návyky, což většinou není vůbec pohodlné.

Vyžaduje to přehodnotit dosavadní přesvědčení, obzvlášť ty z mainstreamového „světa zdraví“. Mozek se novým změnám také automaticky brání v obranné reakci před čímkoli novým – je to jiné, vzbuzuje to strach.
Dokonce ale také na biochemické úrovni je naše tělo mnohdy takto zvyklé dlouhodobě fungovat, i když to není optimální stav. Je tomu však už přizpůsobené. Příkladem může být, že jsme již navyklí na svoji trvale zvýšenou hladinu kortizolu a adrenalinu, permanentní napětí, spěch, vzrušení, strachování se… Stav klidu je potom nový, divný, nepříjemný, tělo nedostává svoji drogu (v podobě stresových hormonů nebo třeba taky dopaminu díky principu motivace a odměny ze vzruchů kolem). Tento mechanismus vysvětlím v následujícím odstavci:

Může znamenat zhoršení (čehokoli) počátek uzdravování?

Může dočasný pokles energie, přibírání na váze nebo dokonce zvýšení zánětlivosti v těle znamenat ve skutečnosti zlepšování a to, že jsme na správné cestě? Lze jen těžko uvěřit, že by se jednalo o dobré symptomy. Záleží však vždy na kontextu, porozumění lidské fyziologii a pochopení mechanismu stresu.

Pokud je naše tělo ve stavu chronického stresu (a to z jakýchkoli nevhodných faktorů/stresorů), máme utlumený metabolismus a jakékoli zdravotní obtíže od těch „banálnější“ až po ty „vážnější“, máme současně zvýšené stresové hormony kortizol a adrenalin. Ty nám dávají energii, vybízejí k pohotovosti a bdělosti, zvyšují výdej energie a dokonce dočasně snižují zánětlivost (protože potlačují imunitní systém)! Proto pokud snížíme hladinu těchto hormonů (tedy začneme odstraňovat fyzické i psychické stresory vhodnými způsoby), ucítíme se zprvu hůře. Máme méně energie (stresové hormony nás nestimulují), můžeme dokonce i přibrat na váze (kortizol byl jedním z „požíračů“ zásob energie – avšak nevhodným způsobem vedoucím k nemoci…) a/nebo dokonce se dočasně zvýší zánětlivost v těle (imunitní systém přestane být tlumen stresovými hormony).
O přibírání, hubnutí a jak nejlépe na to se dočtete více v článku Strava nebo Pandemie tloušťky a nezdravé společnosti.

Není to špatně, je to součást cesty. Někdy se můžeme cítit hůře, než se začneme cítit lépe. Jakmile začneme dodávat dostatek dobře využitelné energie a živin z pro-metabolické, fyziologicky vhodné stravy, vystresované tělo se začne zklidňovat. Sacharidy (cukry) z vhodných zdrojů, dostatek bílkovin a adekvátní množství vhodných zdrojů tuků, dobře využitelné vitamíny a minerály z ovoce a kvalitních živočišných výrobků mají přímý vliv na pokles stresových hormonů.

Všichni se však neradi cítíme bez energie nebo se nám nelíbí představa, že přibereme na váze, když je to už i tak nežádoucí. Proto mnozí začnou dělat předčasné závěry: „To, co dělám nefunguje!“ nebo „Navýšení vhodných sacharidů/dobře využitelných cukrů mi způsobilo zánět v těle!“ nebo „Kvůli této stravě přibírám!“.

Ve skutečnosti však pro-metabolická strava – včetně vhodných zdrojů cukrů – snižuje ony hormony, které dlouhodobě negativně ovlivňují naše zdraví. Sacharidy z vhodných zdrojů (tedy ty, kde je kombinace fruktózy+glukózy) a konzumované v celém vhodném kontextu pro-metabolické stravy nepodporují zánětlivost, ale sníží hormony, které potlačují imunitní systém. Také náš výdej energie způsobený před tím kortizolem a energetické potřeby se dočasně o něco sníží, což může vyústit v přibrání na váze. Hladina naší energie klesne, protože stresové hormony, které ji udržovaly vysokou, poklesnou.

Pokud jsme navíc hladověli (nedostatek energie z potravy a/nebo nedostatek sacharidů z vhodných zdrojů), tak chvíli trvá, než nám tělo bude opět důvěřovat a než se metabolismus zefektivní, proto můžeme přibrat na váze. Zprvu totiž očekává opět období hladu a nedostatku živin, takže má tendenci ukládat si zásoby, když snížíme stresovou reakci těla a zejména když začneme už vhodně jíst. Díky dlouholetému působení stresorů je metabolismus navíc neefektivní, nedokáže energii dobře využívat – a my energii z jídla najednou přidáme. To je ale pro zlepšení (zrychlení) funkce štítné žlázy a produkce buněčné ATP nezbytné, jinak se ze začarovaného kruhu „nadváha-nemoc-pomalý metabolismus“ nikdy nedostaneme. Přibrání je pak zkrátka daň za léta podjídání se a jedení nevhodných potravin. 

Toto snížení stresových hormonů tedy zobrazuje náš skutečný, stresem nezkreslený metabolický stav, nikoli najednou zhoršené zdraví nebo intoleranci „zlých“ sacharidů. Popoháněni na vlně kortizolu a adrenalinu se sice cítíme většinou dobře, spalujeme dočasně kalorie a dokonce můžeme snížit zánětlivost. Nicméně z dlouhodobého pohledu tyto hormony způsobí nežádoucí metabolické přizpůsobení (zpomalení), pokles energie a dlouhodobé zdravotní důsledky.

Až v novém, zklidněném stavu se můžeme začít uzdravovat. Typickým příkladem lidí, kteří pociťují výše zmíněné symptomy jsou také například ti, kteří se dlouhodobě vyčerpávali příliš dlouhou, intenzivní nebo častou pohybovou aktivitou. Pro jejich stav nebo i obecně byla přehnaná, tedy jejich představovala nadbytečnou stresovou zátěž a vedla ke zdravotním obtížím. Většinou tito lidé samozřejmě nemají ani odpovídající palivo, a tak je takový pohyb pro metabolismus jen další stresor, který ho utlumuje a zakládá na obtíže nebo je nadále prohlubuje. Pokud pak dotyční na pohybu uberou nebo dokonce na čas úplně přestanou, zpravidla se cítí velmi nepříjemně, unaveně, bolí je celé tělo…
* Pozor, teď mluvíme o skutečném „přetrénování“ a u lidí, kteří nežijí pro-metabolicky. Jinak je pohyb (zejména funkční silový trénink, kalistenika – trénink s vlastní vahou, chůze) ve vhodné míře zdravou součástí života, pokud máme fyziologicky vhodné palivo (energii i mikroživiny ze stravy).

Kromě nevhodné stravy nebo zmíněného „přetrénování“ chceme podchytit také další fyzické stresory, které narušují naše zdraví (např. rozhozené cirkadiánní rytmy, toxické látky a xenoestrogeny z okolí vč. klasické „chemické“ kosmetiky/čističů, PUFA kosmetika, škodlivé suplementy, většina škodlivých farmak, pesticidy, nefiltrovaná voda, nadbytek elektrosmogu), a také stresory psychické. Obě kategorie stresorů se vzájemně ovlivňují a máme je jen ve svých rukách.

Zhoršení ale neznamená vždy zlepšení! Příkladem je to, kdy nemocnický systém často udržuje lidi v přesvědčení, že když začnou brát určitá farmaka (v současné době teď již vždy nevhodná a škodlivá), tak že zhoršení k tomu nejdříve patří. Nepatří. Po léku byste se měli logicky zlepšovat, uzdravovat. Lidé je však nadále berou, stále mají obtíže a mnohým ani po letech nedochází, že si tím metabolismus a hormonální rovnováhu podlamují ještě více a vznikají na základě toho obtíže další. A tak si jdou pro další (nevhodná) farmaka nebo suplementy…

Proč je těžké dělat změny?

Možná znáte moment, kdy se k něčemu rozhodnete ve smyslu „tohle mi nesvědčí, od zítřka to zkusím jinak!“ A potom druhý den zjistíte, že jste to vše udělali zase úplně stejně… Stejné naučené vzorce myšlení a stereotypy, které se s postupem času stále více upevňují, potom vyvolávají stále stejné emoce a ty se právě na základě biochemických procesů můžou manifestovat do stále stejného fyzického stavu (hlavně pokud zvyšují stresové hormony) nebo do stejného způsobu jednání. Naučené vzorce jsou silné a je těžké je narušit.
Proto se vyplatí začít vytvářet z jednotlivých nových – prospěšnějších myšlenek nové vzorce myšlení, aby také tyto nové vzorce mohly vyvolávat nové emoce a vytvářely tak i novou realitu na fyzické, hmatatelné úrovni. Teorie je ale věc jedna, praxe je mnohdy obtížnější a vyžaduje určité pravidelné, každodenní úsilí z naší strany, které se odvíjí právě od našich priorit (chceme to skutečně?). Zopakuji větu z úvodu: Mírou toho, jak moc chceme věci měnit a jak rychle pak tedy vidíme i výsledek, je zpravidla hloubka našeho utrpení.

Čím dříve, tím lépe

V článku Psychika a inteligence – fyzično je nezbytné je rozebráno, že pro úspěch je snazší začít podchycením fyzických stresorů fyziologickým přístupem, protože už i tím se (díky biochemii v těle) zlepší zpravidla také psychika, činnost mozku a přijde samozřejmě postupně úleva od fyzických symptomů. Příkladem může být rovnice efektivní metabolismus = zdravé střevo/trávení = zdravý mozek. Znáte to již z předchozích článků (Strava; PUFA: toxické, nikoli esenciální; Jak škodí lepek (a jiné antinutrienty?); Žaludeční kyselina a enzymy: klíč nejen ke zdravému trávení). Mezi mozkem a trávicím traktem probíhá přímá komunikace, vzájemně se ovlivňují na základě hned několika mechanismů.

Čím dříve začnete a převezmete zdraví do svých rukou, čím dříve si uvědomíte výhradní moc sami nad sebou, čím dříve se začnete sami informovat a opustíte důvěru v nemocnický systém a jeho nefunkční řešení, která stav z podstaty věci jen zhorší, tím lépe**.
Čím dříve si přestanete říkat „ono to ještě nějak půjde, ještě to není tak hrozné, ještě nějak s tím funguju“, tím lépe. Obtíže se totiž s postupem času nabalují a vrství v řetězci příčina-následek s tím, jak se prohlubuje metabolické poškození a degenerativní procesy. Tímto způsobem pak není nijak těžké spadnout až na samotné dno. O to obtížnější nebo delší je potom cesta zpět ke zdraví. Ve své praxi to vidím denně a mám s tím velkou osobní zkušenost.
Čím hlouběji to necháte dojít, tím hůře se celá situace potom zvládá psychicky (mozek zákonitě degeneruje) a tím těžší je začít konat jinak!
** O nemocnickém systému, kam však spadají i tzv. „zdravé“ alternativní směry, naleznete více na stránce O mně, kde jsou také odkazy na další příspěvky k tomuto tématu. Nebo v článku Džungle ve světě zdraví a výživy.

Začněte nejlépe hned. Kdybych to sama už v útlém dětství  nebo alespoň těsně po prvních dvou dekádách života věděla… Kdybych věděla o nástrojích, které metabolismus podporují a vedou ke zdraví a nenechala na sebe působit ty, které nabízí nemocnický systém, přístup ke zdraví většiny společnosti a také alternativní mainstreamové směry… Kdybych nebyla dítě nebo velmi mladá a tudíž o sobě mohla od počátku snadněji sama rozhodovat… Tak bych nebyla zřejmě obdarovaná vydatným mixem nevhodných faktorů a vyhnula bych se letitému řetězci vrstvení obtíží až na samé dno. Újma (tj. metabolické poškození) byla velká, a tak byla i moje cesta dlouhá. Bez této zkušenosti bych ale nemohla dělat to, co teď dělám a dozvědět se to, co vím a pomoci ostatním – a to lidem i jejich zvířatům**.

Vlastní zkušenost je ale nepřenositelná a rada typu „začněte hned, dokud to je jen nadváha/nadýmání/zácpa/vysoký tlak/menší deprese atd.“ bývá zbytečná. Každý si prochází tím, čím si projít má. Bez nutné, tvrdé zkušenosti  nemáme ani důvod dělat věci jinak a přehodnotit svoje nevhodné volby. Někdy lidé opravdu musí spadnout na to nejhlubší dno, než se rozhodnou ke změně. Někteří potom dokonce radši zemřou (přičemž mnozí nevědí ani na co – že si to sami svými činy způsobili), než aby opustili doposud nefunkční, avšak zavedené návyky.

** Pokud se chcete starat o svoje zvířata tak, jak by to mělo být normální a nepodléhat nenormální „normám“ nebo průmyslu s domácími mazlíčky; chcete dát ten největší dárek svým svěřencům, předcházet jejich obtížím a bolesti (bohužel dlouho tiché a po čase až viditelné); chcete si prodloužit s nimi radost, ušetřit si strach a trápení; nebo napravit ty menší i ty vážné škody, které jsme již z nevědomosti způsobili, tak doporučuji u nás unikátní 🐾“Velký průvodce ke zdraví domácích mazlíčků„. Je pro začátečníky i pro pokročilé chovatele. 

Kde lze začít a/nebo pokračovat:

Share

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*